16. - 25.07.2021

Z tisku

foto archiv RK
Čtvrtstoletí Rockových kurzů
aneb
příběh jedné nezávislé akce

 

Píše se rok 1997 a já oslovuji Richarda Scheuflera (dnes profesora na Mezinárodní konzevatoři Praha), jestli by si nechtěl zalektořit na prázdninových Rockových kurzech. Právě připravuji k vydání moji první kytarovou audio-školu „Kytara nejen Hard and Heavy" a Richard má už svoji basovou „Slap and Funky" na trhu, kurzy by tedy mohly obě naše publikace lépe dostat k muzikantům a zároveň by to mohl být pro všechny fajn relax. Hned při prvním setkání se domluvíme a on jako basista doporučuje na bicí svého tehdy již bývalého spoluhráče Lukáše Doksanského (dnes člen Arakainu a profesor Konzervatoře J. Ježka). Ten je také pro - zakládající lektorská sestava Rockových kurzů je tedy na světě. Dám inzerát do Muzikusu, našeho dvorního vydavatele a distributora, pronajmu rekreační chatu na Božáku a děj se vůle boží!

Navezli jsme do chaty nástroje a aparáty a jen se vše zapojilo, už se po okolí linuly úderné riffy v patřičné hlasitosti. Očekával jsem, že jako oblíbený cíl zimních radovánek bude Boží Dar v létě liduprázdný, jak se však ukázalo, ne všichni lyžaři po zimě toto místo opouštějí... Po nějaké době našeho muzicírování najednou mezi dveřmi stál nějaký vousatý týpek a měřil si nás významným pohledem. Bylo to jako ve westernu, když se v saloonu rozletí lítačky a proti světlu stojí silueta s kolty proklatě nízko - mstitel! Rozhlédl se, bez zaváhání zaostřil na mě a zamířil k baru, kde jsem seděl. Všechno rázem ztichlo a my očekávali, že nám přišel v lepším případě vykopnout pojistky (v horším pár zubů - snad to nebudou ty mé, říkal jsem si v duchu). Zvolna došel až ke mně, znovu si mě bedlivě prohlédl a povídá:
„No čau Honzo, co tady děláš?" Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. Čekal jsem všechno, jen ne tohle. Při pohledu zblízka jsem pak nevěřil svým očím.
„Nazdar Jirko, co já - pořádám tu kurzy pro rockery, ale co tu děláš ty?"
„Instruktora lyžování," dostalo se mi odpovědi od spolužáka z dětství, se kterým jsme jako kluci hráli v Junior Big Bandu v Mariánských Lázních a pak jsme se dobrých patnáct let neviděli. Na Božáku se prostě od zimy tak nějak zapomněl a ještě si úplně nestačil všimnout, že v červenci se mu do jeho kurzů asi moc lyžařů nepřihlásí... Vysvitlo, že přišel na pivo a za muzikou a z našeho setkání je stejně překvapený, jako já. Moje zuby tedy naštěstí zůstaly vcelku.
Popravdě přinejmenším stejné obavy, jako z reakcí okolí naší chaty jsem měl ze samotných účastníků, tedy jak my říkáme „kurzárů" (skloňuj podle vzoru Černý korzár). Co když se dostaví smečka satanových stoupenců a udělá si z pronajaté chaty táborák? Z té představy, jak snadno se člověk může stát doživotním dlužníkem, mi nebylo zrovna nejlépe. Když všichni dorazili a seznámili jsme se, bylo naštěstí brzy jasné, že podobné obavy nebudou na místě. Hned při prvním ročníku jsem nabyl dojmu, že čím tvrdší muziku ti lidi hrají, tím větší to bývají pohodáři. Zdá se, že agrese, kterou v sobě v různé míře všichni nosíme, se dá úspěšně vybít drcením bicí soupravy, týráním strun či hlasivek. Pod slupkou drsné image tvrdých rockerů pak nezřídka člověk odhalil citlivou duši se srdcem na dlani...
Tenkrát se z té akce vyklubalo něco tak úžasného, že nám to všem vzalo dech. Strávili jsme ten čas jako jednu dlouhou hudební párty s povídáním o muzice a hraním, každý měl stejný zájem! Nic podobného jsme doposud nezažili, a když jsme odjížděli domů, při loučení jsme měli slzy v očích. Tvrdí rockeři... Tehdy jsem pochopil, že to chci zažít znova a nemůžu jinak, než v tom dál pokračovat.
Po celé příští desetiletí jsem pak každé jaro strávil zhruba tři týdny kompletováním a rozesíláním stovek poštovních zásilek s tištěnými materiály pro zájemce o kurzy. V obýváku na stole jsem měl narovnané čtyři štosy áčtyřek, z nichž každou bylo třeba naohýbat a vsunout do obálky spolu se složenkou na kurzovné, obálku orazítkovat naší zpáteční adresou a nalepit na ní předtištěný štítek s adresátem a známku. Myslím, že kdybych se v té době z nějakého nepochopitelného důvodu ucházel o místo na poště, měl bych pro ni vynikající předpoklady. Když už jsem zmínil tento úřad, vzpomínám si, že když jsem jednou na přepážce požádal o 600 složenek, dostalo se mi odmítnutí s překvapivým odůvodněním:
„Tolik vám jich nemůžu dát, my je tady máme pro lidi," prohlásila úřednice.
Nebral jsem to osobně, o svých předcích z otcovy strany jsem měl stejně jisté pochybnosti...
Tohle všechno vypadá v dnešní době internetu jako reportáž z doby kamenné, ale přesně tak to bylo. Jen papír a ruční práce - to byla ta hlavní práce na přípravě. Zprvu žádné maily, jen telefon. S výukou a dostupností informací to také nebylo to jako dnes, kdy nejrůznější hvězdy ukazují muzikantům na webu své fígle - tenkrát ty věci byly pro kurzáry úplně nové a na workshopech jsme s lektory mnohdy zažívali jejich omráčené pohledy, když prvně viděli a slyšeli některé věci v reálu. Neexistoval žádný youtube a mraky tutoriálů na všechny možné a nemožné techniky hraní. Přesto kdyby mi tenkrát někdo řekl, že kurzy přežijí čtvrt století, považoval bych ho za blázna.
Na druhém ročníku naši lektorskou sestavu doplnil Mgr. Daniel Forró, řečený Dr. Midi - renesanční osobnost s neuvěřitelným rozhledem jak v hudebních, tak jazykových a technických oborech, se svou nakažlivou pozitivní energií. Vedl semináře o kompozici, homerecordingu a samozřejmě také o klávesách. Dalším oborem, o který se program kurzů rozrostl, byl zpěv vedený Eduardem Klezlou. Tento profesor KJJ, hlasový poradce mnoha muzikálů a pozdější porotce soutěže Česko hledá Superstar svou přívětivou povahou doplnil lektorskou sestavu a když mu později závazky nedovolily v lektoření pokračovat, štafetu po něm přebrala jeho někdejší studentka, tehdy již profesorka KJJ, Jana Nováková s obdobně pozitivním přístupem.


V roce 1998 jsme se přestěhovali do většího areálu poblíž Blatné - účastníků akce byl oproti předchozímu prvnímu ročníku téměř trojnásobek a na Božák už bychom se prostě nevešli. Bylo to příjemné místo, leč jednu vadu na kráse přece jen mělo. Spolu s námi - tedy více než osmdesáti rockery, tam bylo nějakých dvě stě pionýrů. Nebo skautů. Možná něco od obojího, každopádně hned po první noci byli celí zmačkaní, jako pytlík od svačiny... A tak nám hned první ráno správce nechtěl ani vydat snídani a hodlal nás z areálu vypakovat pro rušení nočního klidu. Musel jsem v sobě odhalit do té doby skryté diplomatické schopnosti, aby druhý ročník kurzů neskončil dřív, než začal.
Nakonec se z něj však vyklubala ještě větší jízda, než před rokem. Zúčastnění ještě dnes vzpomínají na legendární pokoj 21, kde pokračovaly spontánní jamy do pozdních ranních hodin, když jsme na sálku museli podle smlouvy ve 22:00 vypnout elektriku. Tam také prvně zazněla „Let the sunshine in" z muzikálu Hair, která se od té doby stala hymnou kurzů a dodnes s ní při závěrečném koncertě za účasti všech kurzárů i lektorů každý ročník zavíráme. Časem k ní přibyla ještě floydovská „Another brick in the wall," která jinde, než na kurzech nebývá obvykle ke slyšení v nějakých dvaceti kytarách, doprovázejících tak zvaný „pouliční gang" z ostatních kurzárů... Existuje záznam z prachatického amfíku, kde kromě takovéhle smečky kytaristů Doksa velí také pěti bicím baterkám. V jednom záběru se do kamery kření také pan šéfredaktor Muzikusu Vláďa Švanda, držíce kolem ramen hrajícího Ríšu Scheuflera a oba se pohupují v rytmu zmíněného songu. Sweet times!
Po prvních kurzech jsem si říkal, že příště nesmím očekávat tak moc, takovou sílu, jakou měly ty první. Když jsme pak ale při odjezdu z druhých kurzů opět s mnohými zamačkávali slzu, bylo jasné, že to bylo ještě dál. A podobně to šlo další dlouhá léta - každý ročník se stalo něco, na co dodnes vzpomínám, co ho odlišovalo od ostatních a čím byl jiný. A když už si člověk říkal, že to nic nepřestřelí, napřesrok se stalo zase něco nového, co nás odzbrojilo, rozesmálo, něčím vyřídilo.
Tu nepřenosnou atmošku kurzů, která je jen těžko sdělitelná těm, kteří na nich nebyli, od začátku tvoří hlavně společný zájem všech zúčastněných, kteří se kvůli němu sjedou z celé republiky, a tím je nadšení pro muziku. Vznikají nová hudební i lidská přátelství, panuje naprostá svoboda, kdy nikdo nikoho do ničeho nenutí a kdokoliv si může zahrát s kýmkoliv. A platí to nejen pro kurzáry, ale i pro lektory a hosty. Zahrát si s lidmi jako je Michal Pavlíček, Zdeněk Bína nebo Kanaďané Dave Goodman a Gerry Barnum... Každý z těch společných koncertů a jamů byl pro nás opravdový zážitek.
Místo konání kurzů se za dobu jejich existence několikrát změnilo. První ročník na Božím Daru ukázal, že kurzy potřebují větší prostor, než je malá horská chata, areál pro 300 lidí v Dolu u Sedlice poblíž Blatné, kde proběhl druhý ročník kurzů, byl pro nás ale zase příliš velký. Po problémech s rušením nočního klidu ubohých pionýrů nezvedenými rockery bylo jasné, že v zájmu zachování jejich tělesného a duševního zdraví bude potřeba se do budoucna porozhlédnout po vhodnějším umístění akce. Bohatší o cennou zkušenost jsem tedy pečlivě zvažoval všechny potřeby kurzů, včetně té nejdůležitější - maximální tolerance a otrlosti našeho okolí vůči rachotu a hlomozu všeho druhu. Pečlivý výběr se tentokrát věru vyplatil. Na dlouhý čas jsme pak zakotvili v Dobré Vodě u Prachatic, spravované velkorysým mužem a fajn člověkem, panem Černým, řečeným „Dárek." Vlastně se nám tehdy povedla trefa do černého - naštěstí jen obrazně. Toto bohulibé místo jsem později kurzárům popsal následujícími slovy:
...Škola v přírodě Dobrá Voda jsou v podstatě dva baráky pro cca 100 lidí v lůně prachatických lesů. Jelikož se sem v letním čase s kurzy každoročně vracíme, zprvu vyděšená zvířena (dříve beroucí nohy na ramena hned s naším příjezdem) si již na rockery zvolna zvyká a kopýtky, tlapkami, pařátky, chapadly či dalšími nejrůznějšími končetinami si podupává v rytmu Smoke on the water, Stairway to heaven a dalších riffů, linoucích se po celý den z otevřených oken pokojů a zkušeben... (úryvek z materiálů pro účastníky z roku 2004)

 


Jak šel čas, spolu s dalšími obory přicházeli i noví lektoři - na saxofon Ivan Myslikovjan, po kterém převzali štafetu Bharata Rajnošek a Kuba Doležal, na obory o managementu, autorském právu a také o psaní textů přišel JUDr. Pavel Foltán, po kterém texty převzal Tomáš „Marlowe" Marhoun, na zvuk Ondra Krečík z Českého rozhlasu, později Petr Kovanda (absolvent SAE Institute Sydney, zvukový mistr ve studiích Sono a Propast) a podobně bych mohl pokračovat... Zmínit však všechny za tu dobu by bylo nad rámec tohoto článku a tak mi to snad ti, na které se nedostane, nebudou mít za zlé. Některé však pro jejich přínos kurzům nelze nezmínit:
Honza Tulenko (skupina Davida Krause, Boom Band, skupina Noida Bárty atd.) - český Marcus Miller, který kromě kurzů basy (zároveň je však vynikající kytarista) dlouhá léta opravdu skvělým způsobem vedl také hru v bandu. Jako dobrý duch kurzů se dodnes mimo program zjevuje na každém ročníku a zodpovědně do pozdních ranních hodin dohlíží na průběh večerních jamů a dýchánků.
Honza Bálek, řečený „Johnny" - famózní klávesák a improvizátor, který původně vzešel z řad kurzárů, aby se na ně po létech vrátil jako lektor, dnes profesor KJJ, Camillo Caler na bicí a perkuse, Libor „Mikeš" Mikoška na zvuk a akustickou kytaru - oba naprostí nezmaři při večerních jamech, také Kamil Němec - bubeník a někdejší spoluhráč z mého bandu Bloody Mary, stejně jako Vítek Beneš na klávesy, Míra Dlouhý na basu a Tomáš Kašpar na bicí, finalista soutěže „The Voice" a démon Petr Kutheil řečený „Kutik," rozverný pan profesor Konzevatoře Praha a klávesový mág Franta Krtička, zpěvačky Markéta Foukalová (Lanugo), Vlaďka Svobodová (Laura a její tygři), česká Joss Stone Tereza Kopáčková (Balage Band) a mnozí další.

 


Jak už jsem naznačil, kromě muziky, spontánních jamů a večerních sedánků s nástroji ke kurzům od počátku patřily různé drobné úchylnosti a freak outy, které se většinou děly ryze samovolně a uměly každý ročník nějak okořenit a ozvláštnit. Na každých kurzech se vždycky našel týpek, který neváhal pro pobavení ostatních ze sebe udělat naprostého blázna nebo pitomce a dopustit se nějakého úletu, magorismu či kreténismu, na který se dodnes nedá zapomenout. Na každý ročník existuje nějaká taková vzpomínka.
Někdy se jich našla celá smečka - třeba při soutěži o missáka nejfotogeničtější sólo (soutěžící se za zvuku živé kapely zmítali při hře na imaginární kytaru, či jiný nástroj), jindy kurzárská formace divochů a divoženek, jejichž bikiny pokrývalo kapradí, bílá velryba v bazénku (no comment), pantomimické vystoupení zvukařů, břišní tanečnice v orientálním kostýmu, nejmenovaný pan lektor s přisátým půllitrem na břiše (hodil do něj hořící sirku, nechal ji vyhořet a tento mu pak držel ozdobně připlácnutý na kůži), ohňová víla s plameny na koncích provazů, se kterými točila nad hlavou, Kraken, který přišel pogratulovat kurzům k osmnáctinám (ve vlastnoručně vyrobeném futuristicko-démonickém kostýmu byl navlečen pan lektor, malíř a výtvarník Trigo), Tomův vánoční song v červenci (kdo chce prasknout smíchy, stačí zadat Rockové kurzy + toto heslo na youtube), dívčí formace „Fostrí cholki" nebo taneční kreace páně Marlowea, s nimiž spartakiádně předcvičoval davu na závěrečném koncertě desátých kurzů (tenkrát měl něco pře sto kilo). Také křest jeho tehdy nové knihy „Abeceda veršotepce" plným vědrem studené vody, (které spolu s knihou úspěšně pokřtilo i jejího autora). Ve své další knize pak popsal příhodu, kterou stojí za to doslovně odcitovat:

 


Léta jezdím jako lektor na Prázdninové rockové kurzy. Můj životní kamarád je poměrně dlouhou dobu pořádal v Dobré Vodě u Prachatic, lidmi zapomenutém kraji. Vždy na deset dní v roce se tam sjela tlupa rockerů ze všech koutů vlasti české. V průběhu dne se ve školícím centru Dárek odehrávaly semináře, hodiny kytary, zpěvu, basy, bicích a podobné užitečnosti a večer - inu sjede-li se více rockerů z celé vlasti...
Na jednom z ročníků došlo k zajímavé události. Jistý den, v jistou hodinu začala být produkční bombardována dotazy kurzárů (posluchači), které směřovaly k upřesnění některých nuancí určité akce. Tou měla být poprava, vykonávána jeden podvečer v sousední vesnici. Dotazující se chtěli spravit o tom, zda se tam půjde společně, jestli se přeloží večerní koncert, jak to bude s večeří a celou další plejádu důležitých informací. Prvního zájemce Renča vyhodila, jenže postupně přicházeli další a další.
„Kde jste proboha tu blbost sebrali?" optala se celkem pochopitelně, už řádně navztekaná. Však se jí také dostalo laskavé odpovědi:
„Dole na nástěnce je plakát - večerní poprava; pak by měl mít přímo kat nějaký workshop - stínací techniky, broušení mečů, míchání krve a tak. Nás by to zajímalo!"
Renča se zmohla pouze na: „Mh, tak plakát... Já toho Marloweho zabiju!" Na třetí měsíc těhotenství byla poměrně dost bystrá.
Při této vzpomínce bych chtěl dodatečně poděkovat Trigovi za dokonalou grafickou realizaci mnou navrženého poutače. Dotáhl ho k dokonalosti.
Nu co, většina lidí se pobavila, jen JUDr. Pavel Foltán - lektor autorského práva, dlouho do noci přemýšlel nad právním povědomím občanů, kteří uvěří tomu, že v roce 2003 se na návsi jihočeské vísky pořádá poprava.
(Tomáš „Marlowe" Marhoun, Musíme mě osprchovat)


Vzpomínám také na loučení s Danem Forró, který v roce 2003 odcházel do Japonska, kde žije dodnes. Jako každoročně i v létě před svým odchodem uspořádal pro účastníky koncert Forrotronics, který se vždy těšil velké oblibě. Když pak po několika přídavcích vyšel z obležení svých fanoušků ven před budovu, čekalo ho tam překvapení v podobě dortu s kyticí na rozloučenou, ale hlavně africké zhruba desetičlenné černošské skupiny ze Zimbabwe. Jejich temperamentní ethno show pod širým nebem byla pro všechny nečekaným překvapením a originálním hudebním zážitkem. Během necelé hodiny nás dokázali tak nažhavit, že to celé končilo euforickým společným křepčením kurzárů i lektorů s černoškami. Ani Dan nezůstal stranou vířícího kotle, ve kterém se mísili účinkující s posluchači a neskrývajíc nadšení se hned po skončení produkce pustil s protagonisty do družného rozhovoru - samozřejmě v jejich mateřštině. Že by to byla svahilština? Dodnes nemám tušení.
(..."Ty Dane, tak mě napadá, kolika jazyky ty vlastně vládneš?"
„Ale prosím tě," usmívá se Dan a jen skromně mávne rukou, „ nejhorších je prvních deset."
„Cože?????????!!!!!!!!!!!!!??????????? Takže tedy celkem kolika?"
„No asi tak dvaceti - to víš, jazyky jsou můj koníček...")


Ty bezstarostné časy, kdy se do kurzů sjížděli mraky nadšenců z celé republiky a sousedního Slovenska však neměly trvat věčně. Doba se začala pomalu měnit, lidé začali mít hlouběji do kapsy, ale možností, jak to málo utratit, přibývalo. Účast kurzárů se zvolna rok od roku tenčila a po devátém ročníku jsem po dlouhodobém rozhodování byl nucen s těžkým srdcem poslat zájemcům o 10. ročník dopis s následujícími slovy:
Již desátý rok ťukám do klávesnice tyto řádky, abych Vás svolal na deset dní ve víru muziky. Tentokrát jsem pozval všechny. Nejen každého z Vás, kteří s námi kdy byli nebo chtěli být jako posluchači, ale také všechny, kteří za minulé desetiletí akcí prošli jako lektoři. Důvod? Je to naposled. Mnoho věcí se za to zmíněné desetiletí změnilo a zub času neušetřil ani Rockové kurzy... Možná Vám v hlavě bloudí nezodpovězená otázka. Vězte tedy, že během posledních tří let jsem zkoušel různé způsoby, jak kurzy zachránit, ale výsledkem byla bohužel jen Vaše klesající účast. V minulém roce dosáhl počet účastníků historického minima. Co dál? Rozhodl jsem se risknout ještě jeden ročník, protože desítka je sympatické číslo a skončit se má s parádou. Ať už v tom zahučím nebo ne, doufám, že naposledy to bude pořádná jízda!
A byla. Dohromady nás dorazila bezmála stovka a atmoška byla snad nejhustší, jakou jsme kdy poznali! Když mi pak všichni společně zahráli při závěrečném koncertu Hajcman blues od Buty, znovu to ve mně vzkřísilo naději, že to ještě snad nemusí být poslední dějství. Když na vás skoro sto hrdel křičí v nekonečném refrénu pořád dokola že „nikdy nebude konec," něco se ve vás změní. Je to jako magická mantra.
Uvěřil jsem tedy v lepší zítřky, vyslyšel apel mnohých kurzárů, že se vše v dobré obrátí a za rok do toho šel znova. Stovka nás sice nebyla, ale od kritické hranice jsme se zásadně vzdálili. Kurzy jsme také postupně rozšířili o Letní uměleckou dílnu s nehudební náplní, jako jsou různé výtvarné obory pod vedením Standy „Triga" Tříletého, scénický tanec Lenky Krenkové (v programu kurzů jsou oba dodnes), fotografovalo se, vyráběly se šperky a součástí umělecké dílny byla třeba i divadelní improvizace.

 

Školu v přírodě na Dobré Vodě však za nějaký čas koupil nový majitel a po dvou ročnících, které proběhly vcelku bezproblémově, nasadil zcela nesplnitelné podmínky - takže jsme po jedenácti letech museli zase o dům dál. Přesněji pro mě to bylo o nějakých 250 km dál - do Velkých Losin u Šumperka. Na výběru areálu jsem si dal podobně záležet, jako před léty a místo to bylo ještě idyličtější. I na správcovou jsme měli podobné štěstí - Šárka Mrázová byla také dobrosrdečné povahy s chápavým přístupem k hlučícím individuům. I zde jsme strávili příjemný čas (2010-2014), ale nelehké časy ekonomické krize neušetřily ani kurzy a postupně zase začala účast opadat. Pro nezávislou akci šlo již podruhé o otázku holé existence a situaci bylo třeba řešit.
Rozhodl jsem se pro opětovnou změnu místa konání a přesně v čase, ve kterém bylo třeba vybrat nové umístění, přišla nabídka z Domažlic. Dostali jsme k dispozici prostory s více než dvaceti vybavenými učebnami, sál MKS, ozvučení a technické zázemí, prostě vše, co jsme si mohli přát. Spolupráce se osvědčila natolik, že kurzy v Domažlicích nakonec zakotvily. Masívní kamenná zeď z 13. století, oddělující obrovskou zelenou zahradu od zbytku světa, se stará o zachování oázy svobody a pohody, kterou kurzy vždycky byly a je každé léto svědkem večerních posezení s kytarou, cajonem a dalšími nástroji. Zajamoval a u pivka si tam s námi poklábosil třeba Zdeněk Bína, Dave Goodman, Gerry Barnum, Ríša Scheufler, Honza Tulenko a mnozí další přátelé...


To je tedy příběh o tom, jak jedna nezávislá akce nakonec neskončila v propadlišti dějin a zatím odolává neúprosnému zubu času. Za to, že stále žije a dýchá, vděčíme kromě již vcelku ustáleného zájmu účastníků zejména pánům Kamilovi Jindřichovi, tehdejšímu řediteli MKS Domažlice a Josefu Kunešovi, řediteli místní ZUŠ, bez jejichž pomocné ruky by se nad existencí kurzů vznášel již od poloviny minulého desetiletí velký otazník. Obě tyto instituce, spolu s městem Domažlice, za námi od roku 2015 dodnes stojí a spolupráce s nimi je pro nás zásadní.
Vydání mé první publikace „Kytara nejen Hard and Heavy" a tím i o odstartování Rockových kurzů se zdařilo mimo jiné díky pozitivnímu přístupu Vládi Švandy z Magazínu Muzikus (jeho dnešní šéfredaktor). Za dlouhodobou podporu kurzy vděčí také zakladateli tohoto magazínu Danielu Andelovi - Muzikus je partnerem akce po celou dobu její existence.
Mnozí účastníci sami uvádějí, že díky kurzům vzali hudbu vážně a později dokázali své zaujetí pro ni zúročit studiem na Konzervatoři Jaroslava Ježka (eventuálně tam spolu s dalšími lektory RK přímo vyučovat), také na univerzitách v Cambridge, Sydney, zabodovat v talentových soutěžích jako „Česko hledá Superstar", „The Voice," ve finále celosvětové soutěže kapel GBOB v Bangkoku či třeba zahrát si jako předkapela AC/DC. Někteří šli přímo na věc a stali se i bez studií a soutěží mediálně známými, či spolupracují s výraznými osobnostmi.
Jirka Bárta, alias „instruktor lyžování" se stal dobrým duchem kurzů, který se na akci průběžně zjevuje a od té doby, co se přesunula na Domažlicko - tedy poblíž jeho bydlišti, se mimo jiné pravidelně stará o přísun grilovaných pochutin při večerních jamech. Už teď se mi sbíhají sliny, co pro nás připraví letos! A k čemu že se to vlastně schyluje tentokrát?
25. ročník Rockových kurzů proběhne 16.-25. července 2021 v Domažlicích, na Zahajovacím koncertě 16. 7. pod Domažlickým hradem vystoupí aktuální lektorská sestava ve složení:
bicí-Radek Břicháč, klávesy-Kryštof Pobořil, basa-Míra Dlouhý, sax-Johan Korbel, kytara-Honza Militký, hosty budou mnozí bývalí lektoři a také kapela -123 minut se Zdeňkem Bínou.
Více na www.rockovekurzy.cz.

 

 

   

MUZIKUS 04/2014, str.1 MUZIKUS 04/2014, str.2

ROCKOVÉ KURZY
očima účastníků

O letních prázdninách opět proběhly ROCKOVÉ KURZY, tentokrát spojené s LETNÍ UMĚLECKOU DÍLNOU. Letošní čtrnáctý ročník s sebou přinesl oproti těm předchozím hned několik zásadních novinek - mimo jiné se akce přesunula z jižních Čech, (více než 10 let kotvila v Dobré Vodě u Prachatic), do lázní Velké Losiny poblíž Šumperka. Nový areál mimo jiné umožnil rozšíření akce o nové nehudební obory, takže se navíc tancovalo, hrálo divadlo a v podobném duchu jsou pro příště plánovány i další obory, jako foto, grafika, kresba, sochy... Na otázky kolem dění na akci s nejdelší tradicí svého druhu v ČR odpovídal a o své dojmy se podělil hráč na klávesové nástroje a zpěvák Honza Danda, který vše již dvakrát zažil „na vlastní kůži."

O čem vlastně jsou Rockové Kurzy a za čím tam vlastně jezdíš - jsou to nové vědomosti, atmosféra nebo snad rekreace?
Když jsem se loni na kurzy přihlásil, přijížděl jsem s určitým očekáváním, ale v zásadě jsem si moc nedovedl představit, co mě čeká. A samotná akce moje očekávání daleko předčila. Rockové kurzy nabízejí věci, které můžeš nějak popsat - jsou o muzice, o předávání zkušeností a znalostí, o tom přátelském kontaktu nás amatérů s erudovanými profíky, o tom, že se tu člověk opravdu dozví strašně moc přínosných informací z hudební teorie a praxe, co mu, pokud nebude líný a bude chtít „cvičit", pomůžou v sebezdokonalování, nějak člověka dál nasměrují. Krom toho ale „rockáče" nabízejí i věci, co se popisují a definují strašně těžko - neopakovatelnou atmosféru, která je každý rok trochu jiná a závisí na tom, kdo přijel učit a kdo se přijel učit. Je super potkat na jednom místě tak vysokou koncentraci stejně (hudbou) „postižených" lidí a je jedno, jestli jsou to jazzmani nebo metaláci. Pro mě je to taková jedná velká jam session, kde poznám spoustu talentovaných muzikantů nehledě na věk, spoustu nových kamarádů, se kterými prožiji deset dnů intenzivních zážitků. Osobně mě kurzy už podruhé muzikantsky neskutečně „nakoply" a daly mi další podněty na sobě pracovat, abych zase příští rok mohl přijet a říct „tak už umím ten supertěžkej riff" :-). Je to skvělá dovolená, odkud člověk odjíždí příjemně unavený a už předem se těší na další rok. Ale jak podotkl někdo z kamarádů „kurzárů" - to se moc nedá vyprávět, to se fakt musí zažít.

Pokolikáté jsi vlastně v létě na kurzech byl?
Ač jsem se na kurzy v minulosti chtěl přihlásit několikrát, nakonec jsem se k tomu odhodlal až loni, takže letos jsem byl podruhé. A příště jedu určitě zas!

Kurzy 2010 přinesly jednu zásadní změnu - z Prachaticka se přesunuly do lázní Velké Losiny poblíž Śumperku. Jako pravidelný účastník máš možnost srovnání s Dobrou vodou, kde se akce konala přes deset let (přesněji od III. ročníku) a která byla považována pro kurzy za celkem ideální. Jaký je tvůj dojem z nového místa konání a areálu ve VL?
V Dobré Vodě jsem byl jen jednou, takže mi nestačila nějak přirůst k srdci. Krajina Šumavy i Jeseníku je nádherná a do Dobré Vody i do Velkých Losin to mám z domova dost daleko na to, abych byl spokojený, že jsem daleko od všedních starostí. A upřímně řečeno - pokud si člověk užívá opravdu každou minutu rockových kurzů, pak nemusí udělat více jak deset kroků od budovy :-). Hezké prostředí navozuje příjemnou atmosféru, ale rozhodně to není to hlavní, za čím na kurzy jezdím. Brněnka nabízí prostornější pokoje a tudíž pro nástroje a aparaturu víc místa, se kterým byl v Dobré Vodě trochu problém. V novém objektu je vše potřebné pro takovou akci, takže změnu vnímám pozitivně. A v Losinách také skvěle vaří!

Další novinkou 2010 bylo rozšíření výuky o další nehudební obory, jako je foto, grafika, kresba, tanec, divadlo, texty atd. Ikdyž se všechny nenaplnily, tak se přesto chci zeptat, jestli jsi se nějakého nehudebního oboru zúčastnil a jaké to případně bylo.
Ve škole a při práci se pohybuji v oblasti PC grafiky, takže od těchto oborů o prázdniny spíše utíkám, ale určitě bych se podíval, jak se tyto obory učí. Zatím jsem se ale žádného nehudebního oboru nezúčastnil - ty hudební mě na kurzech zaměstnaly dostatečně.

Ale zpět k hudebním oborům - jak vlastně vypadá takový den na Rockových Kurzech?
Dokážu si představit, že dušičky začátečníků asi přijíždějí na kurzy s určitými obavami, jak obstojí v takové hromadě muzikantů, vedených profíky. Jakým způsobem vlastně lektoři přistupují k výuce?
Typický den na rockových kurzech pro „kurzára" začíná snídaní, v pozdějších dnech kurzů obědem (podle toho, jestli musí nebo nemusí vstávat na ranní výuku) a pak záleží na jednotlivcích, jaké obory si zapsali a kam podle daného rozvrhu během dne dochází. Funguje to podle hesla „jaké si to uděláš, takové to máš". Člověk může navštěvovat za celý den jen hodinu kytary a po zbytek dne si zkoušet přehrávat nové věci, relaxovat a užívat si klidu nebo může chodit na 6 kurzů najednou, být na nohou celý den a po večeři se sejít s kamarády, jamovat až do pozdních ranních hodin a ráno vše absolvovat znovu. Obavy „jsem dost dobrý, abych mohl jet na RK" se u většiny „kurzárů" dle mého názoru rozplynou hned po prvním dnu výuky. Přistupovat k muzikantům různé úrovně dovedností je samozřejmě obtížné, ale lektoři toto zvládají velice slušně a nemají problém nabídnout i individuálnější přístup. Problém by nastal pouze tehdy, pokud na kurzy přijede někdo, kdo si zapíše např. výuku kláves, ale na klávesy nikdy nehrál a nemá jakékoliv hudební základy. Takový člověk nemá na čem stavět a výuka mu pak nedá vůbec nic, protože rockové kurzy nesuplují hudební školy. Ale i tady věřím, že by se s lektorem dala dohodnout individuální výuka.

Jako lektoři akcí prošla zvučná jména, mimo jiné Richard Scheufler (Pražský výběr 2), Lukáš Doksanský (Arakain), Daniel Forró, Eduard Klezla a mnozí další. Aktuální lektorská sestava je o něco mladší, její základ tvoří Honza Tulenko (basa, skupina D. Krause), Jan "Johnny" Bálek (klávesy, Quatro Formaggi aj.), Camilo Caller (bicí, perkuse, m.j. člen bandu v pořadu Duety). Připadá ti, že se jí pod vedením kytaristy Honzy Militkého daří udržet vysokou laťku z minulosti nebo bys jim dal v nějakém směru "body dolů"? Změnila se nějak kvalita výuky?
Pro mě osobně je daleko důležitější, pokud lektor má dostatek zkušeností a znalostí a je schopný tyto věci předat poutavou formou svým posluchačům, než to, že za dobu svého působení na hudební scéně hrál s kdekým. Možná je lepší, že na kurzech neučí ti „největší z největších", protože pak své hodiny alespoň nestaví na svém jménu ale na svém umění, o které se s námi podělí. Jmenované „staré" lektory jsem nezažil, takže nemohu srovnávat, ale se současnými jsem spokojen. Líbí se mi i přístup lektorů ke „kurzárům". Je příjemné promluvit si s lektorem nikoliv jako žák s učitelem, ale jako muzikant s muzikantem.

Existuje něco, co jsi na Rockových kurzech postrádal a co bys na akci pro příště uvítal?
Přál bych si, aby na „rockáčích" měl den aspoň 36 hodin. A aby mi někdo nosil snídaně do postele :-). A aby jezdilo víc holek. Možná mě mrzí, že jsem nezažil kurzy, kde „kurzáři" jezdili závěrečný koncert předvádět lidem do blízkého města. Ale jinak mě nenapadá nic. Takže snad jen SMRT JAZZU! A HLUKU ZDAR! :-)

Díky za rozhovor, Honzo. Zbývá jen dodat, že příští kurzy propuknou 15.7. 2011 opět ve Velkých Losinách. Více na webu www.kurzy.muzikus.cz.

(Muzikus)


Rockování na ROCKOVÝCH KURZECH

„Ty se jedeš učit rock..?! ´‘ Přizvedlé obočí i koutky úst... Zpravidla na takovou otázku odpovídám s úsměvem - „Ano.‘‘ Jak totiž ve třech minutách někomu vysvětlit, co vás pudí k tomu, každý rok sáhnout do rodinného rozpočtu, vysunout nemalý obnos (jelikož to v mém případě znamená za tři lidi) a každé léto vyrazit směr „Rockové kurzy‘‘? V následujících řádcích se vám pokusím poodkrýt tajemnou příčinu této záhady.

Předně je to tvůrčí atmosféra, kterou vytvářejí lidé, různě mladí, které spojuje stejný zájem - muzika. A pojem „rocková‘‘ je lehce zavádějící, neboť žánrové omezení zde neexistuje. Je to cosi, co se těžko zažije na Mácháči nebo v Chorvatsku. Desetidenní intenzivní maratón člověka posadí na jinou kolej, poskytne relax a zároveň nové poznatky a zkušenosti. Pokud přesto okolnosti nutí přepočítávat čas na peníze, ten nemalý obnos vydělím deseti a zamyslím
se, co den za tu cenu, skýtá. O jídlo se nestarám, aktivní zábava do kuropění (je-li libo), ale především - kvalitní výuku od výjimečných muzikantů. A to je moment, kdy začínám přemýšlet malinko jinak.
V Jižních Čechách, ani Jeseníkách, jak známo, není moře, které mám také rád a válení se, je též velmi bohulibou činností. Avšak zkušenost praví, že většinou nelze mít všechno. Je tudíž nutno zvolit priority. Mne se to naštěstí podařilo, mám klid. Rodinná dovolená může začít, jedem se opět učit rock..

Ale vše má i své stinné stránky. Rozhodně se nemohu spokojit se strategií situovat kurzy do tak malebných míst, jako bylo v Dobré Vodě a nyní ve Velkých Losinách. Jsou i tací, kteří si (navzdory všelijakým podnětům) dokáží ještě stihnout různě zasportovat, poležet u rybníka, či dokonce podniknout výlet (!). Mně se však nikdy nepodařilo opustit hranice areálu. Nastává pak lítý vnitřní boj mezi touhou po přírodní idyle a chtíčem vstřebat co nejvíce poznatků a zároveň nasávat nepolapitelnou atmošku s neopakovatelnými dialogy. A kafíčko na terásce to dilema nevyřeší. Proto se chystám navrhnout příští kursy umístit do centra nějaké vybrané průmyslové aglomerace.

Protože jsem letos absolvoval kursy již po deváté, cítím se, coby veterán - vytrvalec, přímo povolán, porovnat (samozřejmě subjektivně) uplynulé ročníky. Co se týká přemístění kursů- nádherné místo vystřídalo nádherné místo. Objekt ve Velkých Losinách mi však připadá nesrovnatelně vhodnější. I když je rachot sebevětší, ten „poctivej barák‘‘ (který je mnohem zachovalejší, než jsme byli zvyklí) zvuky nějak záhadně polkne a v podstatě nemyslím, že by sebehlasitější produkce někoho rušila. Osvěžování se pod deštníčkem na terase, má rozhodně velké kouzlo. Ale co vůbec nechápu, je kouzlo personálu. Nejlépe vyjádřitelné slovy - ochota, přívětivost, žádný problém. Celodenní obsluha, včetně účasti při muzicírování do rána. Jak je tohle možné vydržet a ještě s úsměvem, to se musíte zeptat jich samých... Velké Losiny mají další dimenzi.

Každý rok se těším na známé tváře - kurzárů i lektorů a bývá mi líto, že toho nebo tamtoho neuvidím, neboť každý rok dojde k nějaké obměně a přijedou nové tváře. Každý hudebník má však trochu jiné metody a jiný úhel pohledu, což člověka, který je otevřený podnětům může velmi obohatit. Zvučné jméno pro mě neznamená tolik, jako skutečnost, jestli umí učit. Jakoby měl Honza Militký vypěstovaný zvláštní čich na lektory. Z mého pohledu není úroveň výuky v průběhu let ani horší, ani lepší. Je zkrátka stále velmi vysoká.

Rozšíření kursů o nehudební obory mi připadá jako fajn zpestření. Tradiční účastí na originálních hodinách textů, vstupuji do další galaxie. (Pokud se mi ovšem zadaří nějak rozumně ráno vstát, což po nabité noci nebývá snadné..) Tělesný úpadek jsem se rozhodl řešit přihlášením se na hodiny scénického tance, které probíhaly večer. Tento osvícený nápad považuji za balzám pro tělo i duši, neboť vedle občasného badmintonu, to byl jediný pravidelný pohyb, ke kterému jsem svou tělesnou schránku donutil. Je pouze třeba, nenechat se zastrašit protestujícím svalstvem druhý den.

Za týden se z vás profík v žádném oboru nestane. Těch deset dnů vám může ukázat cestu,
jak na to. Myslím, že i zkušení muzikanti si mohou ujasnit spoustu věcí, či nasát tvůrčí inspiraci a atmosféru. Mně osobně kurzy podnítili k činu a našel jsem si kapelu. I přesto se každý rok těším na to, jak se do zásoby „vyblázním‘‘, pobavím muzikantskými špeky a pochytím něco nového. Vždycky mě pak potěší potkat někoho z letních přátel buď na festiválku nebo v klubu na koncertě. Honzo, dík za tuhle možnost a doufám, že budeš mít dosti energie a chuti vytrvat v tradici. A blokni si prosím na červenec zase tři místa - od patnáctého do čtyřiadvacátého má naše family na programu výhradně a pouze ROCKOVÁNÍ! Kdo by se k nám chtěl přidat, vše se dozví na www.kurzy.muzikus.cz. video-reportáž možno shlédnout na http://www.youtube.com/watch?v=UIIPz1n3_64.

Vkláďa Krenk

(Muzikus)

 


Prázdninové rockové kurzy

Na stránkách Rockových kurzů se píše: "...slovy těžko popsatelné, inspirativní hudební setkání na mnoha úrovních. Vyučuje se, jamuje a dokonce se někdy i zakládají kapely. Pravidelně se na rockových kurzech též objevují hudební hosté a nástrojaři." Vyzpovídal jsem pro vás jednoho z dlouholetých účastníků RK, bubeníka Jirku Červenku, a zeptal se ho na jeho dojmy z této hudební akce, která letos vyvrcholí desátým závěrečným ročníkem:

Jak bys zhodnotil Rockové Kurzy celkově (jejich přínos pro tebe nebo pro někoho koho znáš, prostředí, vstřícnost lektorů, jamy, komunikaci s muzikantama...)?
Nedovedu si představit, že by těch deset dní v červenci mohlo být na nějakém jiném místě pro můj hudební rozvoj přínosnější. Rockové kurzy jsou bublajícím kotlem příjemných lidí, výborných muzikantů, hudební invence a svobody, zážitků, všech druhů muziky a všichni muzikanti se kterými jsem o kurzech mluvil řekli, že pro ně kurzy byly velkým přínosem. V naší kapele jsme rockovými kurzy prošli všichni a rozhodně nám to jen prospělo. Prostředí je úžasné, pokud tedy nejste nepřitel šumavských lesů a čerstvého vzduchu. Jamuje se až do rána bílého a s muzikanty se mi komunikovalo snad až příliš dobře.
Jak hodnotíš profesionalitu lektorů?
Všichni lektoři se kterými jsem měl možnost se setkat se vyznačovali spojením profesionality a lidského přístupu, takže nebyl problém si s nimi promluvit i mimo jejich "placený čas" a řešit některé muzikantské problémy individuálně.
Poměr cena/kvalita/získané informace… Jak ti sloužily informace, které si získal na seminářích a jak dlouho ti trvalo než sis to zažil?
Jsem přesvědčen, že kvalita získaných informaci mnohdy převyšuje cenu RK. To jak získané informace účastník kurzu využije, je ale věc druhá. RK nejsou žádný ultimativní mixer nebo přikrývka na hubnuti, které lusknutím prstu vyřeší všechny vaše muzikantské, i jiné problémy. RK vám ukážou cesty, kterými je možné se na svém hudebním vývoji vydat. Jestli jimi půjdete je jen a jen na vás. Pokud se chcete něco nového naučit, tak vám v tom RK rozhodne pomůžou. Já jedu letos na RK už po páté a stále ještě zažívám některé věci které jsem se dozvěděl před dvěma lety. To jak rychle věci zažijete je jenom na vás.
Je něco, co bys na RK změnil nebo vylepšil?
Ne, nic mne nenapadá. Je to hloupý, ale na nic teď nemůžu přijít. Ale určite na něco přijdu až budu z letošních RK odjíždět.
Co bys popřál lektorům a kurzárům k závěrečnému desátému ročníku RK?
Aby účast byla hojnější a abychom jsme se všichni dočkali jedenáctého ročníku.

Díky Jirko, přeji ti, aby se tvé přání splnilo. Ty z vás, kteří by případně měli chuť na nějaké to foto, či video-ukázku, mohu odkázat na stránky http://kurzy.muzikus.cz, kde mohou nasát více z atmosféry RK, či další informace o této povedené taškařici.

Michal Staněk
(Music store)


Muzikus: 

RK2001_Muzikus - Rockové kurzy v Prachaticích 

RK2002_Muzikus - Křest CD lektorů

 

2021-06-28 22:49:27
Email:Hl. obor:
Zaregistrovat
Máte-li zájem o nezávazné info o akci...,

Rock Radio

Videoukázky:

MP3:

video Průřez autorskou instrumentální tvorbou Jana Militkého
video Vítek Beneš kb, Kuby Doležal sax, Míra Dlouhý bg, Tomáš Kašpar dr a Honza Militký gt, voc
video Remake prvního CD Bloody Mary - Kamil Němec dr, Honza Jakubec bg, Honza Militký gt, voc a hosté
video
video mp3
video mp3